Psychopati ve filmu
Filmový průmysl má tradici zobrazovat filmové postavy se zvláštními psychickými stavy nebo duševními nemocemi. Pro mnoho lidí je to jediný zdroj, ze kterého mohou čerpat svoje poznatky, jak takové stavy nebo poruchy vypadají. Často se ale stává, že film danou psychickou poruchu vykresluje tak, aby byla co najnápadnější, nejdramatičtější, nejbarevnější. Stejně se to děje i s psychopatickými osobnostmi. Jak jsme psali už dříve, název psychopatie má vícero významů a jehož užší chápání znamená asociální (disociální) porucha osobnosti. Tato porucha je
...charakterizovaná bezohledností v sociálních závazcích, nedostatkem cítění pro druhé. Je velká nerovnováha mezi chováním a současnými sociálními normami. Chování nelze snadno změnit zkušeností, dokonce ani trestem. Je nízká tolerance k frustraci, nízký práh pro spouštění agrese, včetně násilných činů; subjekt má tendenci klamat druhé nebo nabízet přijatelné vysvětlení pro chování, které ho přivádí do konfliktu se společností.
Zobrazování asociální osobnosti ve filmech se měnilo v průběhu času, částečně díky zpřesňování poznatků psychiatrie a psychologie o psychopatech a částěčně taky díky trendům ve filmovém průmyslu. Postava psychopata se proměňovala z podoby vyšinuté, na první pohled divně se chovající osoby až s magickými schopnostmi k realističtějšímu obrazu.
Často postavy "psychopatů" ve filmu, např. z fimů Psycho nebo Taxikář, nejsou psychopati, ale trpí mnohem závažnějčí psychotickou poruchou - s hlubokým narušením reality a s bludnými představami.
Co je skutečnost a co realita?
V roce 2013 se psychiatři Samuel Leistedt a Paul Linkowski, ve spolupráci s kolegy psychiatry a filmovými kritiky, rozhodli pátrat po tom, do jaké míry smyšlené psychopatické filmové postavy odrážejí skutečnost a realitu. Nezkoumali umělecký nebo finanční úspěch filmů, ale posuzovali to, jak realistické je zobrazení takových filmových rolí ve srovnání s klinickou a psychopatologickou praxí. Vyhodnocovali 400 filmů z období mezi roky 1915 až 2010.
Zjistili, že až od roku 2000 se začaly objevovat ve filmech postavy realistických psychopatů - v obraze navenek méně extrémní, bez přehršle dysfunkčného a děsivého chování, ale s chybějící schopností empatie, chladnokrevným postojem vůči konání v rozporu s morálními nebo společenskými konvencemi, co odpovídá klinickému obrazu asociální poruchy osobnosti.
Pokud se zaměříme na psychopaty, kteří slouží jako předloha tzv. "slasher" filmů, autoři vyhodnotili, že nejpřesvědčivějšími a nejrealističtějšími jsou Anton Chigurh z filmu Tato země není pro staré (2007), Henry z filmu Henry: Portrét masového vraha (1991) a George Harvey z filmu Pevné pouto (2009). Všechny tyto postavy by se daly charakterizovat jako primární a klasičtí idiopatičtí psychopati - bez schopnosti milovat, absence pocitů viny nebo studu, neschopnost psychologického vhledu a poučení se z minulé zkušenosti, chladnokrevný postoj, nemilosrdnost a absolutní odhodlání jít svou cestou. U Chigurha by se dalo říct, že je to portrét "nelidské poruchy osobnosti". U postavy Henryho je přesvědčivě zobrazený chaos a nestabilita v životě psychopata s neschopností plánovat vopřed. George Harvey, ve srovnání s předcházejícími dvěma, působí víc adaptovaně, má dom, sociálně věci zvládá a zdá se býti obyčejným sousedem z ulice.
Jiným druhém psychopatů zobrazovaných ve filmech jsou tzv. "korporátní", nebo vysoce funkční psychopati. Stejně jako klasickým psychopatům jim chybí schopnost empatie, pocitů viny nebo studu, jdou bezohledně za svým cílem, ale jsou schopni se kontrolovat. Situace řeší manipulací, takže se neuchylují k kriminálnímu násilí. Často jsou to burzovní makléři, nečestní obchodníci, krutí právnící, kteří se zapojují do průmyslové spionáže.
Realistickým obrazem takové manipulativního psychopatické osobnosti je Gordon Gekko z filmu Wall Street (1987). Jen pro pobavení, dle Clyva Boddyho (Corporate Psychopaths: Organisational Destroyers, 2011), přibližně 1% populace trpí asociální poruchou osobnosti, ale až 3,5% psychopatů je možné najít mezi vyšším managementem.
A kde jsou ženy?
Stejně jako v reálném životě, ženy trpící asociální poruchou osobnosti jsou spíš zřídkavé a moc se o nich neví. Jejich zobrazení ve filmu by se dalo zařadit mezi manipulativní psychopaty, stejně, jako tam patří ty korporátní, ale jejich primární "zbraní", kterou využívají k manipulaci k dosažení svého cíle, je sexualita. Dobrým příkladem je Catherine Tramell z filmu Základní instinkt (1992).
Pokud použijeme velké zovšeobecnění, psychiatrie a psychopatologie a filmový průmysl mají schopnost nabídnout pohled do zákulisí lidské duše. Velkou přitažlivost fikce (či už knižní nebo filmové), na rozdíl od suché vědy, tvoří to, že s její pomocí můžeme poznat lidi nebo prožít situace, se kterými bychom se jinak nikdy nesetkali.
Text bh
Foto imdb.com