Téma vděčnosti je ošemetné. Mým uším a mé mysli zní trochu falešně a náhražkově. Když o tom píšu, částečně se mi vracejí vzpomínky na 80. léta ve škole a věty typu: "Buď vděčná, že (doplňte cokoliv) máš. Co by za to daly děti v Africe!". Nebo letní prázdniny u silně věřící babičky, kde jsme před každým jídlem děkovali za chléb...

Od školky až do dospělého života slýcháme rady a doporučení, abychom věci dělali pořádně, trochu víc se snažili, příště to dotáhli trochu dál. Perfektní výkon je cílem, který se před námi tyčí v dáli a my k němu směřujeme.

Není na tom nic špatného, když chcete být v obraze a mít informace, co se kolem děje. V dnešní době je to velmi jednoduché, všechny informace jsou vzdálené na jedno kliknutí, nebo sklouznutí prstem po obrazovce. Co když ale listujete zprávami ráno po probuzení, večer před spaním a 10 krát denně přes den a pročítáte všechny katastrofy, které se kde...

Přijdete domů z práce, kde se vám moc nedařilo, cítíte se mizerně a u večeře na dotaz: "Co se děje?", řeknete: "Mám depku." Nebo se dozvíte, že v blízkém okolí někdo zemřel, složí vás to a řeknete si: "Mám z toho depresi." Samozřejmě, můžete mít depresi, ale spíš budete jenom smutná. Smutek patří mezi symptomy deprese a lidé často nevědí,...